O

Expedice Naked Tracking

Gruzie a Arménie

lETNÍ VÝLETY

 Šestičlenná skupinka studentů vysoké školy se během léta vydala na třítýdenní putování do Arménie a Gruzie. Během cestování zvládli vystoupat na třetí nejvyšší horu Arménie - Aždahak (3597 m), sedmou nejvyšší horu pohoří Kavkaz - Kazbek (5033 m). Poznali země, které ukrývají neskonalé přírodní bohatství. Zážitky z jejich putování si můžete přečíst ve čtyřdílném seriálu s názvem Expedice do neznáma.

 

Všech 360 fotografiÍ ZDE 

Aliquam volutpat arcu et nibh mollis eleifend pharetra lorem scelerisque. Donec vel enim purus, id viverra neque. Cras in velit ante, eget pellentesque sem. Duis tincidunt erat quam. Etiam placerat sapien elit. Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Maecenas neque diam, luctus at laoreet in, auctor ut tellus. Etiam enim lacus, ornare et tempor, rhoncus rhoncus sem.
Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Maecenas neque diam, luctus at laoreet in, auctor ut tellus. Etiam enim lacus, ornare et tempor, rhoncus rhoncus sem. Aliquam volutpat arcu et nibh mollis eleifend pharetra lorem scelerisque. Donec vel enim purus, id viverra neque. Cras in velit ante, eget pellentesque sem. Duis tincidunt erat quam. Etiam placerat sapien elit.
"Cenu má pouze cesta. Pouze ona trvá, kdežto cíl je iluze poutníka, kráčejícího po hřebeni, jako by smysl byl v dosaženém cíli." 
Antoine de Saint-Exupéry

Expedice do neznáma: Arménie

Šestičlenná skupinka studentů vysoké školy se během léta vydala na třítýdenní putování do Arménie a Gruzie. Během cestování zvládli vystoupat na třetí nejvyšší horu Arménie - Aždahak (3597 m), sedmou nejvyšší horu pohoří Kavkaz - Kazbek (5033 m). Poznali země, které ukrývají neskonalé přírodní bohatství. Zážitky z jejich putování si můžete přečíst ve čtyřdílném seriálu s názvem Expedice do neznáma.

 

 

 


 

Pár přátel stačí mít

Vždycky jsem chtěla vzít batoh na záda, objevovat krajiny nepoznané a kráčet cestami nevyšlapanými. S přesně takovým cílem se skupinka mladých, perspektivních, cílevědomých a odhodlaných kamarádů z Čech a Moravy ve složení čarokrásných dívek Anči, Bětky, Barči a nebeských kluků Kuby H., Ondry a Kuby M. vydala na třítýdenní cestu do Arménie a Gruzie.

Odlet z Katovic

Plán cesty byl nejistý. Jistotu celého výletu tvořily pouze data odletů, což i pro nejmenovaného Kubu M. bylo dost svazující. Nejprve chtěl odletět o den dříve, v den odletu pro jistotu zaspal a nestihl Regio jet z Prahy do Ostravy, ale vše jsme stihli a na letiště do polských Katovic jsme dojeli v bujaré náladě každý s osmi pivy v těle. "To bude čůrací let," pomysleli jsme si. Jelikož jsme studenti a celý výlet si jel na vlnách "za málo peněz hodně muziky," musely přijít na řadu české praktiky. Zlaté české ručičky spolu s vyčůraností Čechům rovněž vlastní se spojily a vznikla z toho úspora peněz v podobě spojení dvou batohů dohromady za přispění bederních pásů a potravinové folie. Na palubu jsme tedy nastupovali oděni v bundách, na nohou pohory, v ruce stan, ale se splněným váhovým limitem. Dobrodružství mohlo začít…

Gamarjoba, Gruzie

Po příletu do gruzínské Kutaisi jsme si připadali, že jsme spadli do medu, jelikož roj včel v podobě taxikářů byl neodbytný. Po téměř probděné noci v letadle byla hodina rozhodovacího brainstormingu hodně náročná, ale podle kréda mého nejlepšího kamaráda "hlavně nehledej chybu v sobě," za všechno mohli taxikáři. Následoval rychlý přesun do Tbilisi. Po prohlídce rozpáleného hlavního města jsme usoudili, že rozžhavené betonové zdi velkoměsta nejsou nic pro nás, a tak následoval přesun nočním vlakem do Jerevanu, hlavního města Arménie.

Z Jerevanu až na konec světa do Sevaberdu

Příjezd do Arménie se odehrával v podobném scénáři, nálet včel na slaďoučký med. Vše bylo odbouráno naší asertivitou a odhodláním smlouvat, což některé taxikáře evidentně odradilo. Naše požadavky jet do téměř opuštěného města Sevaberd, odkud jsme chtěli vycházet na třídenní trek, se mnohým nezdál natolik výdělečným, zvlášť když jejich krycí jméno téhle horské vesničky bylo džungle. Všichni dobře známe, že trpělivost růže přináší, a tak i my jsme se po hodině pochodování v okruhu 50 metrů okolo jerevanského vlakového nádraží vydali na cestu.

Přechod Geghamských hor

První den jsme vystoupali okolo 1300 výškových metrů a za pomoci vrstevnic, které se vlnily ve staré vojenské mapě, jsme první den tábořili u horského jezera Aknalič. Zatímco Kuba M. zažíhal oheň, Kuba H. žhavil svůj fotoaparát, no nedivte se, hory a spousta kytek, to je něco pro něj. Začínal už svou pětistou fotku.

Ráno jsme posnídali a vydali do sedla mezi rudé sopečné kameny, kilometry chůze naskakovaly, o výškových metrech nemluvě. Během prvního výletu se ustálilo v našich slovnících mnoho motivačních pojmů:

  • direkt (přímé vedení trasy co jen to šlo)
  • Vaňousovo tempo (Vaňous = učitel Vaněk, extremní sportovec)
  • to nenajdeš (každý z nás se vždycky snažil po vykonání své osobní potřeby zakrýt stopy)

Na třetí nejvyšší arménskou horu Aždahak (Azhdahak 3597 m) jsme zvolili Vaňousův direkt, pár fotek a rychle k dalšímu jezeru, stavba stanů za pomocí místního pasáka ovcí.

Třetí den ve třech tisících metrů nad mořem nám ukázal, že sluneční paprsky jsou poněkud intenzivní, nejvíc to odnesla Anča, která se probudila do arménské krajiny připomínající Mongolsko s opuchlou tváří rodilé Mongolky.

Právě poslední den přechodu hor byl plný uvědomění si, že bohatství je relativní pojem. Potkali jsme místní rodiny žijící v jurtách hledajíce nejbližší mobilní signál na deset kilometrů vzdáleném kopci.  Všichni jsme si uvědomili, že celý život je o okamžicích, nikoli o zdolaných vrcholech, vystudovaných titulech a množství peněz na účtu. Cestou kolem lehce se vlnících vyhaslých sopek si pokládáme otázku, co je to vlastně chudoba? Zdejší chudoba rovnala se nezkrotné svobodě, která se odrážela v jiskřících se očích divokých koní.

Monastýr Geghard a snídaně snů u Three G’s

Pro sestup z hor jsme zvolili luxusní transport s "milk guyem," gazík, který by byl pro komfortní jízdu určen pro čtyři osoby, pojmul devět lidí, navíc šest napěchovaných báglů, a k tomu dva kanystry čerstvého mléka. Všechno lepší než ťapkat z kopce dolů. Život je přece o okamžicích.

Vyhozeni u cesty jsme byli odhodlání jít na stop a podívat se k vyhlášenému chrámu Geghard, který byl již ve 3. století vytesán z jednoho kusu skály. Když najednou, týpek sundává "spd“čka" z nohy a spustí na nás anglicky. Zažíváme příjemný šok po týdnu trápení se s ruštinou. Zve nás k sobě domů, prý s manželkou mají nový start up bed and breakfast, ale vše je zatím ve fázi příprav. Zjišťujeme, že se jedná o holandský manželský pár, který pracuje v arménských sklenících a učí Arménce pěstovat kytičky. Nenápadný dům nás ohromil svým neskonalým výhledem z nádherné verandy. U Three G’s, jak si tihle sympaťáci nazvali svůj nový byznys (dům je u měst Garni, Goght, kostela Geghard) jsme strávili nádherný večer, absolvovali jsme prohlídku monastýru, družili se, umyli se, utřeli ve froté ručnících(!!!) a zalehli na verandě s TÍM výhledem. Na další dny jsme si naplánovali ještě pár výletů v Arménii. Kdybychom jen tušili, co se stane…

Vždy připraveni – being flexible

Původní plán prohlídka Jerevanu, horského jezera Sevan a trek v Dilijanu byl zamítnut z důvodu toho, že jednak nebyl žádný direkt spoj, což se nám moc nepozdávalo, a navíc v gruzínských horách se udělalo hezky. Během hodiny jsme se rozhodli, že přejedeme do Tbilisi. Začali jsme jednat – lítali jsme po tržišti, dělali generální nákup na tortily do vlaku, měnili peníze, utráceli poslední arménské, zajišťovali poslední volná místa do vlaku.

Až po nasednutí do vlaku jsme si uvědomili, že naše arménské putování je u konce. Putování, ve kterém jsme se setkali nejen se skvělými Holanďany, kterým jsme řádně zkolaudovali Three G’s camping, ale především jsme zažili nezkrotnou svobodu v okolí nádherných třítisícovek, která se v našich hlavách ukotvila na hodně dlouhou dobu…

Expedice do neznáma: Gruzie

Cestovani v 7 lidech jedním autem nedělá Gruzíncům žádný problém.

2. DÍL ZE ČTYŘDÍLNÉ SERIE. Po týdnu stráveném v Arménii, kde jsme pochytali první intenzivní cestovatelské zážitky, nás čekal majestátný Kavkaz. Ve vlaku směr Tbilisi jsme si ukuchtili hausgemachte tortily za přispění zeleniny z arménského nádražního tržiště. Čím to, že ve zdejších krajinách byla rajčata červenější, broskve růžovější a okurky chutnější?


Odpočinkový den Stepancminda, Gruzie.

Železnaja vadza, kterou jsme cestovali, se krátce po půlnoci dokolíbala do hlavního gruzínského města. A opět ta nepříjemná smršť taxikářů!

Byť jsme byli najezení, kontakt s civilizací po třídenním arménském treku jsme nevyhledávali. Klidné místo pro stany v centru Tbilisi je ovšem oxymóron, proto jsme se po hodině procházení rozhodli využít místního maršutkáře, aby nás dopravil do malé horské vesničky Gudani, odkud jsme chtěli zahájit kavkazský trek.

Noční stavění stanů

Nevíme jak a kdy došlo ke komunikačnímu šumu, nicméně řidič vyslyšel Gudauri, což bylo město větší, přístupnější, pravděpodobně s hodně obyvateli, čehož jsme se chtěli samozřejmě vyvarovat. Řidiče jsme tedy museli několikrát opravovat při navigaci.

Smutné bylo, že vesničku Gudani neznali ani jeho kamarádi maršutkáři, které žádal ve dvě ráno o radu přítele na telefonu. Vytuněný mercedes s vnitřním osvětlením, za které by se nemuseli stydět ani technici v baru Modrá ústřice, nám na půli cesty do Gudani oznámil, že dál nepojede.

Uznali jsme, že cesta, která se vlnila před námi je určena pro 4WD car, a tak jsme s úsměvem na tváři oznámili: "Máme stany, nepotřebujeme spát v autě." Nakonec i ochotný řidič nabízel spaní v autě. Jeho argumenty s medvědy a divokými psy jsme přecedili, ve čtyři ráno si postavili stany a šli spát.

Nový gruzínský dědeček

Probuzení v krásné přírodě s výhledem na okolní tří tisícovky za zvuků divoké řeky ukázalo se skvělým místem pro stanování. Kuba H., který dle nás jel během celé expedice na solární panel a vody potřeboval asi ještě méně než velbloud, šel ráno na obchůzku do vesničky Zhingvali a zajistil nám odvoz v luxusním vozidle Lada 4x4 do vytouženého Gudani.

Direkt přes hřebeny

První den jsme prošli údolím nad vesnicí Tsinkhadu (1900 m), kde jsme měli problémy s nalezením místa pro stany. Buď nebylo rovné místo, a když bylo, krávy se činily a exkrementů bylo opravdu hodně. Ale kdo hledá, najde, a tak i my jsme nocovali.

Následující den čekal výstup na hřeben do sedla Kalotanisghele (2978 m). Na tři kilometry bylo převýšení tisíc metrů, což zněla jako výzva. Okolní panoramata nás natolik motivovala, že po pár hodinách jsme měli polední snack v sedle.

"Máme dvě možnosti," oznámil Kuba M. "Buď zklesáme 1500 výškových dolů do údolí a obejdeme celý masiv, nebo zvolíme direkt přes hřebeny do dalšího kavkazského sedla Arkhotisghele (2935 m) a ušetříme asi půlden." Nejen naše mozky, ale i naše kolena byly pro direkt variantu. Terén vypadal zvládnutelně.

"Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní," problesklo nám v hlavách outdoorové heslo a vydali jsme se na cestu. Tahle vrcholovka byla očistcem především pro Bětku, která si během treku protrpěla menší virozu. Naštěstí vše zvládla a nám nezbývalo, než před ní smeknout klobouček.

Hamburger nehamburger

Nocleh u horské říčky Tsirtslovnistskali (2400 m), vstávačka, přechod přes sedlo Arkhotistavisghele (3287 m), krásné zklesání do až moc civilizované Juty (2100 m). No co, prý je zde nějaký camping. Rychlost klesání se nervozně zrychlovala, vidina pořádného jídla nás hnala jako dravou zvěř. Objednali jsme si šest hamburgerů. Poté, co nám přinesli dva holé malé karbanátky, jsme nevěděli, jestli brečet nebo se smát. Přiobjednaná omeleta ze dvou vajec toho také moc nevytrhla. A tak jsme se vrátili k českým tradicím. Místo chleba se solí jsme se naládovali šesti vekami s cukrem. Když musíš, tak musíš. Hlad je sviňa.

Setkání s Ukrajinci

Na truc jsme si postavili stany asi deset metrů od plotu kempu, hned vedle sedmi sympatických Ukrajinců. Slivovice do ruky a družba může začít. Sedm statečných nových zahraničních přátel se tak jako my, chystalo na Kazbek a v Jutě trávili aklimatizační dny.

Najedli jsme se, popili, neskutečně nasmáli. Dokonce jsme byli inspirování na nový podnikatelský startup s produktem pěnaprdel, kterým bychom chtěli obohatit český trh. Ale nepředbíhejme. Můžeme prozradit, že se bude jednat o praktický, ale módní a víceúčelový outdoorový doplněk.

Ráno nás čekal přejezd do Stepancmindy, centra pro výstup na Kazbek. Není divu, že jsme cenu taxíku srazili na polovic, vždyť většina z nás studuje ekonomku, nebo má přinejmenším prořízlou pusu.

Restday? Ne - sháníme vybavení na Kazbek

Od našeho plánu, který jsme si stanovili na začátku cesty, jsme se sice hned od prvního dne odchýlili, ale co zůstalo, byl první odpočinkový den, který byl i tak náročný. Shánění půjčovny, která si dle nekřesťansky vysokých cen byla hodně dobře vědoma, že je jediná v širém okolí. Dlouho jsme koketovali s myšlenkou, že se o Kazbek ani nepokusíme. Naštěstí, a to nevím jak, jsem v sobě objevila znalost ruštiny dosud mnou neobjevenou a vyjednala jsem poměrně slušné podmínky, na které jsme byli ochotni přistoupit.

Následoval nákup, dobíjení telefonů, kontakt s fucking tourists, kterých v centru města bylo přehršle, byl možná náročnější než výstup po hřebeni. Nakonec jsme v dešti postavili stany a šli načerpat síly na další etapu našeho výletu. Čekal nás výstup na třetí nejvyšší horu Gruzie, na Kazbek

Autorka textu: Barča Kovaříková

Fotografie: Jakub Holec, Ondřej Vosecký

  • Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Phasellus quis elementum odio. Curabitur pellentesque, dolor vel pharetra mollis.
  • Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Phasellus quis elementum odio. Curabitur pellentesque, dolor vel pharetra mollis.
  • Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Phasellus quis elementum odio. Curabitur pellentesque, dolor vel pharetra mollis.